Života běh

1928 Narozen 4. července v hanácké vesnici Chomoutov, dnes součásti města Olomouce. Otec Josef Přikryl (1898–1975), slévač v olomouckých železárnách, matka Růžena, rozená Milerová (1902–1984), zemědělská dělnice. Dva sourozenci, starší Jitka (1926) a mladší Břetislav (1937).

1939–1947 Studium na Polívkově reálném gymnáziu v Olomouci. Zájem o jazyky, literaturu, poezii a výtvarné umění, navštěvuje nepovinné hodiny kreslení u profesora Aloise Kučery. Pracuje v zemědělství, ve volných chvílích kreslí, maluje, od roku 1946 modeluje. V roce 1944 začíná občas psát poezii a krátké prózy.

1947–1951 Studium na Ústavu výtvarné výchovy na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci v kombinaci s deskriptivní geometrií a modelováním. Profesoři Josef Vydra, František Viktor Mokrý, Jan Zrzavý, Vladimír Navrátil, Alois Kučera, Aljo Beran, Václav Richter, Bohumil Markalous-John.

1948 Začíná publikovat výtvarné recenze a ilustrační kresby v denním tisku.

1952 Po ukončení studia získává „čestný rok“, působí na katedře jako asistent Vladimíra Navrátila a vede večerní kursy kresby pro výtvarníky ze závodů. Píše doktorskou práci o výtvarném diletantismu. Obhajuje doktorát z pedagogiky a dějin umění. Úspěšně vykoná přijímací zkoušku na pražskou UMPRUM k Emilu Fillovi, ale jeho přijetí je zamítnuto s odůvodněním, že již absolvoval jednu vysokou školu.

1952–1954 Vojenská presenční služba v Košicích, Prostějově, Bohosudově, Vimperku, Písku a ve vojenském prostoru na Šumavě. Vítězí v celoarmádní soutěži umělecké tvořivosti (ASUT) jako kreslíř, sochař a zakladatel a vedoucí nejlepšího výtvarného kroužku Československé armády. Odchází do civilu se špatným politickým posudkem a se zákazem pedagogické činnosti.

1954 Vrací se z vojny do rodného Chomoutova, hledá práci. Krátce spolupracuje s Vladimírem Navrátilem na sochařské soutěži na pomník Frývaldovské stávky, pak pracuje jako aranžér ve výrobních družstvech v Olomouci a Prostějově. Zařizuje si nouzový sochařský ateliér ve zrušeném sklepním bytě na Nábřeží Přemyslovců v Olomouci. S architektem Zdeňkem Coufalem obesílá dvě celostátní soutěže (Pomník Jakuba Arbesa v Praze, Pomník SNP v Bratislavě), oba návrhy jsou oceněny odměnami. Modeluje realistické portréty, akty a první expresivní hlavy raněných, Dona Quijota a Beethovena. Zařazuje se jen pomalu do olomouckého výtvarného života, ovládaného místní pobočkou Svazu československých výtvarných umělců.

1955 Přijímá místo propagačního referenta Krajské správy n. p. Kniha v Olomouci. První písemné kontakty s francouzskými, italskými a anglickými sochaři. Žení se se středoškolskou profesorkou Miladou Pešovou a stěhují se do podnájmu v Olomouci. V roce 1957 se jim narodí syn Zdeněk, v roce 1961 dcera Ivana. Syn vystudoval teorii kultury, dcera psychologii. Studijní cesta do NDR.

1956 Je přijat jako středoškolský profesor výtvarné výchovy na Fučíkovu pedagogickou školu v Olomouci. Po jejím zrušení učí dva roky na olomoucké základní škole v Hálkově ulici. Vystavuje s kolegou Radimem Kuchařem v ostravské Osvětové besedě, jeho kuboexpresivní hlava Dona Quijota je z instalace odstraněna jako projev formalismu. Zakládá s bývalými spolužáky spolek absolventů katedry, který se po třech letech rozpadne.

1958 Stěhuje svoji podzemní dílnu do malého podstřešního ateliéru v Petrášově paláci na náměstí Míru 25 s výhledem na vrchol čestného sloupu Nejsvětější Trojice.

1959 Ustanoven odborným asistentem výtvarné výchovy na nově zřízeném Pedagogickém institutu v Olomouci, který byl v roce 1964 začleněn do svazku Univerzity Palackého jako Pedagogická fakulta UP. Po dvou letech je jmenován vedoucím katedry výtvarné výchovy, kterou od základů buduje s velkým rozmachem a vede ji až do roku 1971. Cesty do NDR, SSSR a ostatních socialistických států.

1963 Člen přípravné komise pro Světový kongres výtvarné výchovy INSEA při Ministerstvu školství a kultury ČSSR.

1964 Rozvíjí písemné a osobní kontakty s ostatními pedagogickými fakultami a se spřízněnými tvůrčími osobnostmi v Rakousku, Švýcarsku, Francii, Německu, Itálii, Anglii, Belgii a v USA. Korespondencí získává velké množství jinak nedostupné výtvarné literatury, jejíž podstatnou část věnuje knihovně Univerzity Palackého v Olomouci. Na jaře je poprvé vyzván k účasti na světovém bienále figurálního sochařství Formes humaines v zahradách Rodinova muzea v Paříži. Vystaví expresivní portrét Romaina Rollanda, provedený v betonu, který je reprodukován v katalogu. Od poloviny šedesátých let je plně zapojen do aktivit světové organizace INSEA, usilující o zkvalitnění výtvarné výchovy mládeže. Ve spolupráci s fotografem Miloslavem Stiborem organizuje výstavy dětských prací v zahraničí, přednáší na evropských konferencích a je pověřen jedním z českých referátů (Význam emocionálního faktoru při výtvarné práci žáků) na světovém kongresu INSEA v Praze v roce 1965.

1966 Habilituje se jako docent modelování na Univerzitě Palackého. Členy habilitační komise byli Karel Lidický, Karel Hladík, Vladimír Navrátil, Václav Zykmund a Josef Bieberle. Pořádá velkou soubornou výstavu v Domě umění v Hodoníně, kterou připravil a zahájil ředitel galerie Josef Maliva.

1967 V nadějné atmosféře Pražského jara pořádá první zahraniční soubornou výstavu v centru Vídně v galerii Junge Generation. Vystavuje mimo jiné kuboexpresivní betonovou bustu Lotova žena, dedikovanou Ossipu Zadkinovi. Navštěvuje školu a ateliéry rakouského sochaře Wandera Bertoniho. V následujícím roce recipročně organizuje v Olomouci výstavu mladých vídeňských výtvarníků v Kabinetu grafiky na Dolním náměstí.

1968 Rok plný událostí a zvratů. Cesta do Paříže – setkání s vedením Rodinova muzea, s paní Marií R. Rollandovou, s Bourdellovou vdovou i s jeho dcerou Rhodií a jejím manželem Michelem Dufetem, ředitelem Bourdellova muzea. Navštěvuje také osiřelý ateliér Ossipa Zadkina a setkává se s jeho vdovou, malířkou Valentine Prax. Začátek dlouholeté korespondence s Michelem Dufetem a s historiky sochařství Ionelem Jianou a Jeanem Selzem. Účastní se velké recepce pro autory vystavující na Formes humaines. Stává se členem celostátní organizace Asociace umělců medailérů (AUM) při Národním muzeu v Praze a tím zároveň aktivním účastníkem všech celostátních i světových přehlídek Světové medailérské organizace FIDEM při UNESCO, do které je přijat v následujícím roce. Cesta do Itálie a do NDR. Okupace Československa ho zastihuje s fotografem Miloslavem Stiborem na cestě do západoněmeckého Sonnenbergu, kde na setkání „Organizace pro dorozumění mezi národy“ přednáší a navazuje řadu nových významných osobních i odborných evropských kontaktů, z nichž některé trvají dosud.

1969 Práce na plastice a reliéfu Pocta Janu Palachovi, objednaném vedením univerzity, a instalace velkého reliéfu s tímto motivem v Muzeu plastik v přírodě v italském městě Legnanu. Zabývá se velmi intenzivně litou medailí, kterou zpracovává svá sochařská, kreslířská i poetická osobní utkvělá témata. Na výzvu Národní galerie v Praze první účast na světové medailérské výstavě FIDEM na pražském Belvederu a v Národní galerii v Bratislavě. Seznamuje se s Václavem Procházkou, vedoucím sochařské sbírky Národní galerie v Praze a předsedou AUM. Využívá možnosti „cestovat na pozvání“. Navazuje kontakty s Pařížskou mincovnou, s milánskou mincovnou Stabilimento Johnson a s německou Společností přátel medaile v Kolíně nad Rýnem, které mu vydávají sedm litých medailí. Tvorba medailí a plaket se stává Přikrylovou nejúspěšnější výtvarnou aktivitou. Zapojuje se do činnosti brněnského medailérského spolku v rámci Moravského zemského muzea v Brně. Je pověřen Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze (SPN), aby v rámci popularizačního cyklu napsal pro mládež knihu „Jak pracuje sochař“. Kniha vyšla bohužel až v roce 1971 s některými „ideovými“ úpravami a omezeními, ale byla i tak téměř okamžitě vyprodána. Její úspěch inspiroval nakladatelství Orbis k objednávce další populárně vědecké publikace – Sochařské encyklopedie pro mládež, která měla vyjít už v roce 1972. Její koncept byl doporučen také sochařkou Hanou Wichterlovou a sochařem Bedřichem Stefanem. Autor už napsal víc než sto hesel, ale pak mu bylo z Orbisu sděleno, že pod jeho jménem kniha nesmí vyjít. Jiný náhradní autor ani spoluautor, pod jehož jménem by kniha mohla vyjít, se nenašel a záměr nebyl realizován.

1971 V rámci politických čistek byl Přikryl zbaven vedení katedry. Výrazně se zhoršily politické i osobní poměry a vzájemné vztahy jak ve vedení Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, tak v olomoucké  pobočce Svazu československých výtvarných umělců. Jen díky podpoře rektora univerzity Františka Gazárka se podařilo zažehnat hrozící Přikrylovo vyhoštění z vysoké školy. V této době pokračovala bez přerušení jeho aktivita teoretická, publicistická a přednášková, obracející se na širší veřejnost, a rovněž práce odborná, umělecko historická, zabývající se například teoretickými otázkami medailérské tvorby a francouzského moderního nebo českého barokního sochařství. Několik jeho studií bylo publikováno ve sbornících Univerzity Palackého i ve francouzské odborné revue Le Club français de la Médaille. V Olomouci, Prostějově, Přerově, Kroměříži a Opavě byly organizovány desítky jeho popularizujících přednášek o moderním umění. Studijní cesta do Řecka, v dalších letech cesty do Itálie, Francie, Anglie, Španělska, Belgie, Holandska, Němeecka, Turecka, Egypta a na Krétu.

1973 Získává odměnu za litou medaili Lidická Nioba v soutěži k výročí Lidic. Začíná se zabývat i raženou medailí, je jich vydáno celkem čtrnáct.

1977–1978 Zřizuje si ateliér na olomoucké hradbě v Hrnčířské ul. č. 16., kde pracuje až do počátku 90. let.

1980 Vedením Národní galerie v Praze je vyzván k aktivní účasti na mezinárodním sympoziu o sochaři Janu Štursovi. Přednáší studii o vzájemném vztahu Štursy a Bourdella. Novým, vlastně už staronovým předmětem Přikrylova odborného i literárního zájmu se stalo shromažďování, třídění a literární zpracování pozapomenutých typických hanáckých výrazů a vzpomínek na dětství, které dostaly podobu velmi oblíbených krajských i celostátních rozhlasových pořadů. Značného veřejného ohlasu se dočkaly také Přikrylovy četné večery poezie, které pořádal se svým přítelem Františkem Řehákem, známým hercem a výtečným recitátorem. Od začátku 80. let se Přikryl stále častěji obrací k fotografii, a to nejen jako k prostředku dokumentace svého díla, ale i jako k svébytnému výtvarnému médiu. Pozoruhodné jsou nejen jeho reportážní snímky z cest a toulek přírodou, ale také studie krajin, přírodních detailů či nalezených objektů, které se stávají, podobně jako jeho básně, součástí autorových souborných výstav. Některé jeho studijní i dokumentární fotografie vlastních plastik a medailí se staly jediným dokladem o jejich existenci po katastrofických stěhováních ateliéru v roce 1990 a po povodni v roce 1997.

1990 Tento porevoluční rok přináší Zdeňku Přikrylovi, už dva roky po jeho šedesátce, určité odborné i lidské zadostiučinění v podobě univerzitní profesury v oboru sochařství. Je mu nabídnuto opětovné vedení katedry výtvarné výchovy, které však nepřijímá, neboť musí nenadále řešit problémy s restituční ztrátou svého přeplněného ateliéru v Hrnčířské ulici. Jeho obsah stěhuje s největším vypětím po několik týdnů, nejdříve na různá skladovací místa na fakultě, potom do zdevastovaných sklepních a půdních prostor zrušeného kateřinského kláštera a nakonec do protileteckého krytu pod Vídeňskou ulicí.

1993 S podporou Ministerstva kultury České republiky a vedení Francouzského institutu v Praze podniká měsíční zahraniční stáž po Francii. Přednáší na univerzitách ve Štrasburku a Besançonu o české medailérské tvorbě a o díle Matyáše Bernarda Brauna. Navštěvuje řadu významných výtvarných institucí a památek Francie.

1997 Sklepní skladiště na Vídeňské ulici, které se stalo i jeho provizorní dílnou, postihla v červenci katastrofální povodeň. Velká část jeho prací a materiálů je zničena, ztracena nebo těžce poškozena. Navíc autor při práci utrpí závažný úraz nohy a trvalé vnitřní zranění. Díky pracovníkům městského úřadu je mu poskytnuta organizační pomoc a posléze nabídnut i pracovní prostor v prvním poschodí starého domu na olomouckém Horním náměstí č. 18. Tam se postupně přestěhuje, zabydlí a pokračuje ve svých výtvarných, výstavních, kulturních a společenských aktivitách. S bývalými kolegy a celoživotními přáteli z doby univerzitních studií, fotografem Miloslavem Stiborem a grafikem Ladislavem Ruskem, zakládá v 90. letech přátelské sdružení PRS, nazvané podle počátečních písmen jejich příjmení. Ke konci tisíciletí se toto sdružení rozšířilo o dalšího člena, známého olomouckého publicistu Bohumíra Koláře, a přijalo nový název PRSK. Skupina, spojená s Literárním klubem Olomouc (LKO), se po celé desetiletí velmi aktivně podílela na olomouckém kulturním životě. Po úmrtí Miloslava Stibora (2011) a Ladislava Ruska (2012) skupina PRSK zaniká.

2002 Přikryl obdrží Cenu města Olomouce za přínos v oblasti výtvarného umění a v roce 2005 ocenění „Významný absolvent Univerzity Palackého v Olomouci“. V jeho rámci přednese přednášku „Prameny, cesty, setkání“, která je univerzitou vydána jako stejnojmenná publikace. V témže roce mu univerzita vydává také obsáhlejší barevnou publikaci „Sochy, kresby, medaile a jiné básně.“

2008 K autorovým osmdesátinám vydává Univerzita Palackého malý sborník Přikrylových výtvarných a literárních děl „Čím jsem žil.“

2013 Vychází Přikrylova první monografie Výběr z díla 1947-2012, jejíž náročná příprava trvala více než dva roky.